Archiv pro měsíc: Prosinec 2019

OHLÉDNUTÍ ZA VÝSTAVNÍ SEZÓNOU 2019

MÍSTO PŮSOBENÍ _ DOBRŠ již popáté                           

Sedmá výstavní sezóna v galerii CoCo hostila čtyři samostatné projekty z výstavního cyklu, nazvaného již tradičně „Místo působení Dobrš 2019“.

Nejprve v počátku to v počátku května byla výstava francouzského fotografa Francka Alasseura (narozen 1976 v Lyonu), žijícího a tvořícího již několik let také v ČR. Výstava volně navázala na výstavu, kterou měl již v galerii se svoji manželkou Marianou Látalovou -Alasseur v roce 2013. Představil na ní novou fázi projektu fotografií velkého formátu, přímo navazující na fotografický projekt Půl vteřiny (jediné společné pravidlo – délku expozice). Kurátorské role se zhostila Květa Čulejová.

První skupinovou výstavou letošní sezóny, otevřenou již tradičně při příležitosti dobršská janopavelské pouti byl projekt s názvem ,PIJEME HERBICIDY A KOUŘÍME SMOG”, sestavený kurátorkou Terezou Špinkovou. Jedná se o několik umělců, které spojuje též hudební uskupení s názvem „Střešovická kramle“. Jsou jimi Radomír Albl, Václav Girsa, Tomáš Hrůza, Tom Kotík, Brian T. Noble, Daniel Vlček). Kurátorka m.j. k výstavě uvedla:“ Pijeme herbicidy a kouříme smog je výstava, připravovaná v duchu synestezie, zároveň má propojit i další témata, paralelně se objevující i v hudbě a textech skupiny: katastrofické vize budoucnosti, temné stránky lidského chování, strach z nejistoty, podivné bytosti se zářícíma očima, hutnou atmosféru, prázdné řeky, příšery a špatné svědomí“.      atmosféru, prázdné řeky, příšery a špatné svědomí“.      Soudě podle počtu návštěvníků a jejich ohlasů lze konstatovat, že kurátorský záměr byl nanejvýš úspěšně naplněn.  Hudební uskupení Střešovická kramle také ve stejný den vystoupilo v rámci vernisáže výstavy. v sále bývalého hostince U Dražných v Dobrši společně s kapelou Whiny Bitches.

Též tradičně, v polovině srpna jako již neodmyslitelná součást Mezinárodního hudebního festival Dobršská brána měla vernisáž výstava s názvem MALEČEK / RŮŽIČKA / RŮŽIČKOVÁ-ZADÁKOVÁ / TRABURA s podtitulem „Mírně mezi i zcela generační spříznění a průniky čtyř ryzích malířů“, tentokrát pod kurátorským vedením Lucie Šiklové. Jako malé připomenutí nabízíme krátké profily autorů z pera kurátorky. „Ondřej Maleček je milovník poezie, příběhů, pohádek, básník vyjadřující se malbou.       V jeho duši se snoubí intelekt výšek s hloubkami citu a to samé se děje i na jeho obrazech. Přes svoji zdánlivou jednoduchost a čitelnost jsou plny symbolických, literárních a sémantických odkazů, vtipu i ironické nadsázky „skrz slzy“. Pozoruje, zaznamenává, a jeho tvorba tak může být interpretována jako svého způsobu deník. Vedle aspektu pozorovatele je dalším důležitým aspektem jeho tvorby příběh. Napětí mezi tady a teď, pomíjivostí a věčností. Na první pohled nekomplikovaným výrazem řeší závažná témata. Existenciální otázky klade neexistenciálním narativním jazykem. Jako pravověrný romantik se vztahuje především ke třem úběžníkům, kterými jsou láska, smrt a příroda, a jeho tvorba tak představuje jeden z vrcholů našich současných neoromantických tendencí.  Aleš Růžička je vyznavač malby. Bezprostředně v samém jejím procesu kloubí její významový a smyslový proud a propojuje apollinskou bdělost a racionalitu s živelným, extravagantním a nepředvídatelným dionýským protipólem romantiků, spojeným se stavem opojení vzepjetí v divokému tanci fauna nad plátnem. Nezůstává však u energie prvotní čáry, na velké ploše působící velkoryse a efektně. Fyzickou expresivitu krotí skrze přítomnost obsahového sdělení a balancuje tak na romantické vlně napětí mezi extází a bdělostí, přírodou a člověkem. Jeho velkoformátová zátiší barokního výrazu vedle působivého gesta přinášejí stále aktuální téma pomíjivosti, přítomné jak za explicitním motivem Vanitas, tak za pouhou květinou, a představují jeden z vrcholů současné exprese a zároveň.  Šárka Růžičková – Zadáková maluje příběh osobního života. Malba, jež má výrazný autobiografický akcent, se pro ni stala neformálním deníkem. Osobním, vážným a do detailu promyšleným přístupem, jehož bezpodmínečnou součástí je dlouhá příprava a poznámky slovem i náčrtem, dodává každodenní obyčejnosti punc exkluzivity. Významné životní scény vypráví ze subjektivní perspektivy, kterou charakterizuje typická deformace expresivní figury. Snově zamázdřené figury se pro autorku typickým způsobem potkávají s realisticky podanými detaily prostředí. Obrazy tímto setkáním nabývají mimořádné psychologické věrohodnost i účinku, propojují minulost se současností a původně osobní sondy nabývají zcela univerzální symbolický rozměr. Roman Trabura představuje v rámci české malby nezastupitelný svéráz. Figuralista, expresivní vypravěč, tradicionalista i buřič. Věkem je generačně nejblíž Tvrdohlavým, ale v době, kdy tahle generace působila na pražské Akademii, patřil k pražskému undergroundu. Svými obrazy reaguje na události světaběhu, a je to reflexe zhusta velmi subjektivní. Doba mu přihrává témata, která snad ani by nechtěl, ale obsesivně musí zpracovat. Zpočátku jako snivý malíř horizontů a barokních průhledů navozuje arkádické nálady, podtrhnuté vtipem, ironií či jinak vpašovanými znepokojivými momenty. Lyrické krajiny však dál doplňuje zneklidňující stafáží, bizarní figury vnášejí do klasické kompozice další obsahy. Duší romantik překračuje vzor Caspara Davida Friedricha, být tak zjevným romantikem by neunesl, a naplňuje obrazy ironií a groteskou. Nešetří nikoho, ani sebe. Je nekorektní apokalyptik, dává se všanc. A stále zůstává výsostným malířem“.

Do dobršské galerie vkročil letos poprvé ve stejném termínu díky spolku  Design Cabinet CZ, z. s. a kurátorce Květě Čulejové poprvé také design a to ve formě výstavy s poněkud tajuplným názvem Rest(y) Novýho (z)boží!  Jednalo se o výsfavu prací studentů designu, které získaly ocenění v soutěži o Národní cenu za studentský design. Vymysleli ho studenti, kteří považují oficiální pojmenování národní soutěže za fádní, neatraktivní, nudné – není prostě cool. Studentský design je přeci Boží! A je zbožím k prodeji a koupi. Každým rokem se samozřejmě rodí nové produkty, tedy zboží (slovo nové taky není cool, proto nový). Soutěž o Národní cenu za studentský design probíhá v České republice 29 let. Vymyslelo ho Design centrum ČR (v roce 2007 zrušené), štafetu její organizace převzal spolek dobrovolníků Design Cabinet CZ. Soutěž je anonymní a profesionálně náročná. Práce hodnotí tři na sobě nezávislé poroty.  Výsledky se v ČR prezentují na výstavách Nový (z)boží!, v zahraničí pod názvem New G(o)ods! K vidění bylo nejen v Praze, Brně a Plzni, ale také New Yorku, Londýně, Pekingu, Moskvě, Vídni, Mnichově, Berlíně, Miláně, Stockholmu, Madridu, Haagu, Bratislavě, Budapešti, Kielcích, Bukurešti, Plovdivu aj. Na výstavách se představují jak studentské vize, tak prototypy a produkty, vždy doprovázené plakáty. Na zámku v Dobrši byl k vidění výběr z plakátů, které si studenti v létech 2008 – 2017 zapomněli z výstav vyzvednout. Proto Rest(y) (aby to bylo cool).  Každým rokem je některý ze studentů grafického designu autorem vizuální komunikace soutěže. V jejím duchu pak vypadají bannery, úvodní výstavní panely, katalogy, diplomy, logotypy a vše, co se k soutěži pojí. Na Dobrši se poprvé představily úvodní panely několika ročníků, z nichž je vidět, jakou úroveň a náboj soutěž má, a jakou atmosféru grafické zpracování výstav vyvolává.  Poroty rozhodují o udělení titulů Národní cena za studentský design, Excelentní studentský design a Dobrý studentský design. Zvláštní ceny udělují rektoři a děkani univerzit a vysokých škol, ředitelé muzeí a významných profesionálních institucí.

Posední výstavou v říjnovém termínu měla název KOČKOTIŠÍ. Tato společná výstava Jense Asmuse           a Jana Meleny představila vzájemný dialog nad obrazem, ať již malbou nebo grafickým listem. Oba autoři se od sebe výrazně vizuálně liší, ale zároveň je spojuje ztvárňování tradičních žánrů evropských dějin umění, v případě Asmuse zátiší, v případě Meleny ztvárnění zvířete (kočky). Jens Asmus je malířem v tom nejklasičtějším slova smyslu. Sedí ve svém ateliéru a pozoruje předměty ve svém okolí, přičemž se občas podívá z okna ateliéru, tedy dělá přesně to, co maluje ve svých obrazech. Je to nekomplikovaný přístup, malíř si však uvědomuje, že obrazy jsou zakleté všude kolem nás, a je jenom na malíři, aby všednodenní realitu zachytil na plátno. Obrazy Jense Asmuse jsou, jak sám říká: „altmodisch“ (v českém překladu staromódní či konzervativní), nicméně jsou čímsi poctivé a dokáží vybudit jejich pozorovatele z letargie všednosti. Jsou to vlastně malé barevné oázy, které osvěží mysl a oko. Jan Melena se věnuje především grafice a technice linorytu. Grafika je pro něj černobílou záležitostí. Ve svých linorytech často ztvárňuje kočky v nejrůznějších podobách a situacích. Kočka či spíše britský krátkosrstý kocour Franz Ferdinand je pro něj avatarem, skrze něj prozkoumává mikrosvět zahrady s jeho hmyzími obyvateli. Melena říká: „Zajímají mne houby, hmyz, drobní lesní tvorové a v neposlední řadě můj britský kocour Franz Ferdinand. Snažím se na v přírodním světě dívat tak trochu jeho očima, fascinující jsou květy roztodivných rostlin na zahradě, motýli, kteří kolem nich létají a drobní tvorové ukrývající se pod jejich listy.“ Oba autory tak spojuje vztah ke svému bezprostřednímu okolí, Asmus svým zrakem pátrá po svém interiéru – bytě, a občas vyhlédne z okna. Zatímco Melena prohledává exteriér – zahradu a hledá drobné mikrosvěty pod listy rostlin. Jejich tvorba je však v obou případech tichá a kontemplativní: pravé „kočkotiší“. Na vernisáž navázal jako doprovodný program koncert kapely Walden v sále bývalého hostince U Dražných na dobršské návsi. K slyšení byl lesní noise, mechový punk, lo-fi, zhudebněná poezie.

Již sedmá kulturní sezóna v galerie CoCo je minulostí. Těšíme se opět na viděnou ve výstavní sezóně 2020!

 

PODĚKOVÁNÍ

Galerie Coco se i letos těšila laskavé podpoře Jihočeskému kraje z programů Podpora muzeí a galerií a Podpora kultury. Další poděkování patří společnosti Elektrostav Strakonice, s.r.o. za realizaci elektrorozvodů a osvětlení v prostorách galerie. Specielní poděkování míří ke Kateřině Barabášové a Karlovi Lavírovi, kteří se v letošní výstavní sezóně nezištně ujali částečně kurátorské role, z velké části vystavující pro jednotlivé výstavy vybrali a přispěli výrazným způsobem i k samotné organizaci výstav.                                                     Ivo Kraml a Květa Čulejová (galerie CoCo)