BLÍZCE VZDÁLENI

Výstava

Vernisáž

První letošní výstavní projekt propojuje umělecké přístupy i z nich odvozené individuální výstupy čtyř umělců, které se mohou jevit pozorovateli na první pohled jako zdánlivě jen málo nebo zcela navzájem nekomunikující, různorodé až zcela odlišné. Bližší analýzou, odpoutáním se od předsudků a uměleckých klišé  lze však vypozorovat, že i takto odlišné přístupy nejen z hlediska formy (socha, malba, grafika), ale vlastního uměleckého vyjádření (abstrakce, konkrétnost, realismus), mohou vyústit jistou formou k utvoření jedinečné komunikační sítě, která na základní osnovu  vícesměrné otevřenosti bez uměleckých předsudků v rovině paprskovité na sebe postupně navazuje, je obkružována vlákny centrickými, rozrůstajícími se od středu až archetypální formy, od základních spojovacích prvků, aby utvářela mezi sebou sít mnohem rozsáhlejší, pestřejší, v mnoha ohledech s inovativními pohledy na podstatu vzniku, umělecká východiska  a impulsy, plnou inspirace, obohacující o nové pohledy teze, na nichž umělecká díla vznikala.

Dnešní doba více než kdy jindy nastoluje téma otevřené vzájemné komunikace, a to s vědomím všech rozdílů, východisek v tvoření, i vlastní (sebe)prezentace, v nichž lze díky poznávání, toleranci nalézt nová spojení a impulsy pro další tvorbu, pro komunikaci umělců mezi sebou navzájem a také v neposlední řadě pro mezigenerační komunikaci mezi umělci a jejich uměleckým publikem. 

Ester Knapová (*1993 v Praze)

Vystudovala v l. 2008–2012 Střední uměleckoprůmyslovou školu (SUPŠ) v Praze (obor Malba). V l. 2012–2013 prošla studijní průpravou na soukromé škole Scholastika (ateliér Malby Roberta Šalandy). V l. 2013–2019 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér Malba II, Škola doc. Vladimíra Skrepla). V roce 2020 se stala finalistkou Ceny Kritiky pro mladou malbu s přesahy a získala v rámci tohoto ročníku Cenu diváků.

Jakub Sýkora (*1984 v Rakovníku) 

Sudoval v letech 2006–2012 pražskou Akademii výtvarných umění (ateliér Nová média II, Veronika Bromová; ateliér Malba I, prof. Jiří Sopko). V roce 2010 studijně pobýval na univerzitě SAMK ve městě Kankaanpää ve Finsku. V roce 2013 se stal laureátem Ceny Jana Zrzavého a v roce 2014 finalistou Ceny kritiky pro mladou malbu s přesahy. 

Autor patří k mladé generaci umělců, jejichž tvorba se našla v geometrické abstrakci s odkazy k tradici české strukturální malby 60. let minulého století, kterou však aktualizuje spojením se současnými technickými postupy a digitální vizualitou. Začínal s expresivní nefigurální malbou, v níž se objevovaly mimetické prvky. Postupně se jeho tvorba přikláněla k abstrakci s pravidelnými strukturami geometrického charakteru. Nezůstává však u jednoho osvědčeného vzorce a stále objevuje nové překvapující motivy. Jakub Sýkora má za sebou bezmála dvacet samostatných výstav a jeho díla jsou zastoupena v prestižních soukromých sbírkách.

Zbyněk Linhart (*1981 v Háji u Ledče nad Sázavou) 

Malíř a ilustrátor. Studoval v letech 2000–2007 na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně v ateliéru malby II. (prof. Martin Mainer) a v letech 2003–2004 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru grafiky II. (prof. Vladimír Kokolia). V roce 2008 se stal finalistou Ceny kritiky za mladou malbu. 

V posledních třech letech využívá Zbyněk Linhart k artikulaci svých témat geometrickou stylizaci. Kompozice buduje na základě karteziánské sítě či průniku několika systémů. Post kubistické vize sytí dadaistickým obsahem, a to s vědomím rozmanitých odkazů, které se rozbíhají mimo jiné k technice koláže, k estetice 60. let, ale stejně intenzivně míří i do digitální současnosti. Ani barevné ladění obrazu není ponecháno náhodě, nýbrž se nezřídka kdy řídí japonským harmonizačním systémem. Tvůrce se dobrovolně podřizuje téměř vědecké disciplíně a důslednosti.

Zdeněk Manina (* 1961, Kladno)

Po úspěšném složení gymnasia v Kladně nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru keramika a porcelán pod vedením profesora Otto Eckerta, který bohužel ateliér opouštěl, ovšem jeho odchod trval několik let, což značně komplikovalo studium v ateliéru a taky konzultace týkající se výtvarných děl, které byly nedílnou součástí studia. A tak byl Zdeněk Manina nucen najít jiného profesora, který by mu poradil a pomohl najít vlastní výtvarný styl. Záchranu nalezl u profesora Františka Buranta – grafika, malíře a sochaře. Díky němu se začínal vzdalovat užitému umění a postupně se zaměřil na umění malířské a sochařské, kterému zůstává věrný dodnes. V roce 1986 dokončil VŠUP Praha a začal se věnovat vlastní tvorbě. První samostatné výstavy byly věnovány malbě a kresbě a následně se zaměřil ve volné tvorbě i na sochařská díla.

V roce 1987 nastoupil do DOV Keramo Praha jako výtvarník. Ovšem v roce 1994 opustil toto místo i Prahu a zamířil na sever Čech do Ústí nad Labem, kde na IVK UJEB v ateliéru keramika a porcelán působil jako odborný asistent. V roce 1997 se vrátil do Prahy a veškerou energii věnoval své vlastní tvorbě, kterou představil veřejnosti na menších či větších výstavách, z této doby pochází realizace kašny věnované sv. Janu Nepomuckému, pítka a autorského designu laviček na třídě TGM v Kladně. Po 17 letech od ukončení studia se vrátil na VŠUP Praha jako odborný asistent v ateliéru keramika a porcelánu (2003–2005).

Zdeněk Manina vytváří ze svých vizí figurální sochy, malby a kresby, které se pravidelně objevují v galeriích i mimo Českou republiku, zúčastnil se například mezinárodní přehlídky keramické plastiky European Ceramic Context 2014. Významný mezník v jeho tvorbě byla realizace sochařské instalace Řetěz ve Vitry Sur Sein u Paříže (partnerské město Kladna). Věnuje se také pedagogické činnosti na Gymnáziu v Kladně, kde učí výtvarnou výchovu. Ateliér má na Kladně v Podprůhonu v Kolmistrově ulici.

Dnešní doba více než kdy jindy nastoluje téma otevřené vzájemné komunikace, a to s vědomím všech rozdílů, východisek v tvoření, i vlastní (sebe)prezentace, v nichž lze díky poznávání, toleranci nalézt nová spojení a impulsy pro další tvorbu, pro komunikaci umělců mezi sebou navzájem a také v neposlední řadě pro mezigenerační komunikaci mezi umělci a jejich uměleckým publikem. 

Úlohou komunikace – můžeme snad říci – je i odhalování tvorby významu znakových prostředků v kontextu umělecké komunikace a proměny hodnot pod vlivem např. filosofických, vědeckých a technologických postojů člověka. Sem patří i schopnost ocenit novost díla, jeho specifičnost, individualitu tvůrce, způsob interpretace apod. V postmoderní době se v umění objevuje řada nových jevů, dochází k posunu hodnot, k utváření nových multimediálních forem umění. Současně se uplatňuje nová složitost a mnohostrannost estetických relací, nové projevy krásna, které vystupují často jako kritika dosavadních norem.

Jako diváci tak můžeme aktualizovat osobní vnímání a poznávání, ale i jeho sociální interakce propojením tvořivých a komunikativních dovedností. Komunikace jako nadstavbové umělecké téma... Nakolik se to daří na této výstavě, posuďte už sami při její návštěvě.

Výstava se koná v rámci programu 10. ročníku cyklu s názvem MÍSTO PŮSOBENÍ_ DOBRŠ 2024