Na místě

Výstava

Vernisáž

Dobršský genius loci k tématu místa ponouká. Pošumavská Dobrš se svojí raně středověkou faktickou i bájenou (pověst o draku-krokodýlu) a také nedávnou (působiště v 50. letech minulého století vězněného patera Martina Františka Vícha) historií, gotickou tvrzí se zbytky renesančních sgrafit a ikonickou branou, dvěma pozoruhodnými původně románskými kostely na dnešních asi tak 50 obyvatel je usazená v krajině pevně a zároveň jakoby připravená k „odletu“. Po již několik let se stává místem setkání hudebníků nad společným tématem a při této příležitosti otevíraná výstava je svého druhu obdobným setkáním výtvarných umělců. Letos se výstavu hostící tvrz stává místem, na kterém se odehrávají v různých poměrech namixované dokumentační, emoční či vizionářské zprávy opět o místech jako součástích krajin, ať reálných či jaksi obecných, krajin podobenství, krajin imaginárních, osobních, společných. Krajina nás formuje, poskytuje prostor pro pouť fyzickou i duchovní a jak to na cestách bývá i místa k zastavení. Skrze krajinu a v krajině lze (sebe i leccos) sdělovat i sdílet, být přítomen. Zastavme se a spočiňme v ní. Přítomni. Je to namístě.

Vystavující umělci

Mariana Alasseur (1977)

1996 – 1999 Akademie výtvarných umění v Praze (František Hodonský, Antonín Střížek)

Hlavním východiskem tvorby Mariany Alasseur je příroda a její trvání v proměnlivosti, vyjadřovaná skrze rámec krajiny. Malba Mariany Alasseur je odhodlaná, velkoryse gestická, a přes nepopiratelnou monumentalitu a minimalismus vyjadřuje jemné nuance prožívaných a sdělovaných citových pohnutí. Sděluje. Dotýká se. Jde na dřeň.

Alena Anderlová (1977)

1999-2005 Akademie výtvarných umění (Antonín Střížek, Michael Rittstein)

Alena Anderlová pochází z pošumavského Klatovska a v konfrontaci s (velko)městským prostředím vykrystalizoval její narativ střetů lidské civilizace a volné přírody. Její živá, barvami zářící malba se ocitá na polohové škále akční kritičnosti, ironie, humoru, poezie a melancholie. Chvění, energie, příběh. Lidi, což takhle změnit paradigma?

Petr Gruber (1989)

2008 – 2014 Akademie výtvarných umění v Praze (Jiří Sopko, Zdeněk Beran, Vladimír Kokolia)

Petr Gruber ve své tvorbě vychází z hlubokého osobního prožívání a zrcadlení pocitů skrze krajinu. Do krajiny vychází, tráví v ní čas, pozoruje, sžívá se. Díky citlivému procesu abstrahování se konkrétní místa přenesená na obrazy stávají jím samým nezatíženým prostorem a poskytují nejen vizuální zážitek, ale i dějiště pro projekce, prožitky, počitky a kontemplaci.

Linda Klimentová (1977)

2000-2006 Akademie výtvarných umění (Michael Rittstein)

V tvorbě Lindy Klimentové se opět potvrzuje, že umělec je více než kdo jiný nadán schopností napojit se na kolektivní nevědomí světa archetypů a umí je z onoho pomyslného hlubinného jezera, kontejneru obsahů naší kolektivní duše, zrcadlit. Její současnou tvorbu pohání pocit opojení z prolnutí a ztotožnění se s lesem, přírodou a možností úzdravy skrze ně. Maně tak navazuje na Viriditas, zelenou úzdravu středověké vizionářky Hildegardy z Bingen.

Julie Kopová (1995)

2015- 2021 Akademie výtvarných umění (V. Skrepl)

Pro Julii Kopovou se krajina stává metaforou. Téma rozpadající se abstraktní krajiny vztahuje na současnou dobu. Vyjadřuje obecnou ztrátu ideálů a jejich devastaci, tak jako se to děje v krajině samotné. Vzdává krajině hold skrze její abstrahovanou a v úplnosti nezachytitelnou podstatu a poukazuje na dnešní dekadenci v kontrapostu proti poztrácené romantické představě vznešenosti. Stává se hledačkou ztracené „Vznešenosti”.

Barbora Němcová (1972)

1994-2000 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (Adéla Matasová, Vratislav Karel Novák)

Barbora Němcová se vedle abstraktní tvorby věnuje v rámci dosavadního díla významným dílem městské či industriální krajině. Fascinují ji cementárny, přízračná koule Karlínského plynojemu, opuštěná prostředí s kusy civilizačního odpadu, který je časem krajinou opět pohlcován. Místa, nacházející se na dohled místa, kde bydlí. Jejich „realitu“ ukazuje jako chvějivý shluk okamžiků, vlnový kolaps. Jsou skutečně tu? Není to zde všechno pouhá Májá?

Dagmar Šubrtová (1973)

1994-2000 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (Kurt Gebauer)

Současná tvorba Dagmar Šubrtové pramení z prožívání environmentálního žalu, jenž jemně a citlivě reflektuje ve svých intervencích do krajiny, volných objektech i site-specific instalacích. Nevychází s transparenty, angažovanost=žitost. Krajina, ať ta, ve které trvale žije, ta, ve které se právě se nachází, anebo krajina v rozšířeném smyslu slova je pro ni místem, o které je třeba pečovat slovem, skutkem, duší, duchem.

Marta Zechová (1989)

2014-2019 Akademie výtvarných umění (Robert Šalanda, Jiří Petrbok)

Marta Zechová nachází svá malířská témata na konkrétních místech, na nichž se ocitá. Navazuje s místy dialog právě prostřednictvím jejich genia loci, buduje s nimi vztah. Skrze tento reflektující a zároveň sebereflexní přístup se jí daří „obhajoba“ krajinomalby, reagující na provokativní otázky typu, proč dnes tak zastaralé téma? Odpověď je nasnadě: V krajině přeci žijeme.