VERTIKÁLNÍ ASPEKT

Výstava

Vernisáž

Harmonie spolu s melodií a rytmem patří k základním prvkům, definujícím hudební projev klasického evropského typu V praxi se pak o harmonii hovoří jako o „vertikálním“ aspektu hudby. Výstava připravovaná pro galerii na Dobrši v době konání hudebního festivalu programově vychází z předpokladu souladu (harmonie), tolik v dnešních časech potřebné, a představí čtyři umělce, pro jejichž dílo stojí harmonie a s ní spojená hudebnost v jeho základech.

Petr Pastrňák (1962)

Významný představitel české abstraktní malby patří ke generaci umělců, kteří na českou uměleckou scénu vstoupili v polovině devadesátých let. Pochází z Ostravy, rád se vrací do Beskyd, dlouhodobě žil v Praze a v posledních deseti letech pobývá převážně v jižní Indii. Pastrňák je umělec výjimečného nadání. Pracuje na principu řízené náhody a jejího doslova ekvilibristického malířského usměrnění. Vedle čistých abstrakcí založených na hudebním a automatickém principu malby se na jeho často „širokých plátnech“ potkáváme také s konkrétními místy či lidmi, stále jsme však konfrontování s myšlenkou pomíjivosti, dokonce přeludovosti tohoto světa.

Tomáš Polcar 1973

Tomáš Polcar, sochař a malíř, stejně jako Petr Pastrňák patří do umělecké generace, která ještě zažila předlistopadovou atmosféru, ale dozrávala a naplno vykročila do svobodné doby koncem 90. let minulého století. Polcar tvoří v otevřených „cyklech“. V cyklech Sóma a Rezonance vychází ze znaku šestiúhelníku. Inspirován tvarem buňky včelího plástu a zaměřuje se na dokonalost jejího tvaru, jím tvořenou síť, a s nimi asociativně propojenými vztahy části a celku, vznikem a rozpadáním, plností a prázdnotou. Hexagon ze své podstaty v abstraktních malířských kompozicích a sochách plní harmonizující funkci.

Michaela Vélová – Maupicová (1982 – 2018)

Michaela Vélová – Maupicová, kreslířka, malířka a sochařka, postupně ve své tvorbě stále více rozvíjela abstraktní geometrickou polohu, založenou na struktuře a jejímu růstu. Od počáteční živelnosti se postupně dobrala ke geometrické síti a postupně v průběhu její tvorby docházelo na obrazech k jejich „odhmotňování“ a prosvětlování, související s odpoutáváním se od fyzického bytí. Na konci pak v její malbě figurují stříbrná a zlatá barva, odkazující na duchovní sféru a všemu nadřazené harmonii.

Jan Kovářík (1980)

Janu Kováříkovi, sochaři, jenž se veřejnosti připomenul monumentální a minimalistickou elegantní Marií Terezií u pražského Prašného mostu, nejde o čistou geometrii. Ačkoli vychází z geometricky jasně definovaných objemů, jeho sochy bývají často vzdáleny čistým platonským tělesům a docházejí až k organickému tvarosloví. Vedle čistých, harmonických tvarů v jeho tvorbě stejnou měrou figurují poeticky hravé objekty, jež nezatěžkává přílišným intelektualizmem, ale zakládá na psychologickém působení tvaru a barvy. Povrch objektů nenechává v syrovém stavu původní sochařské materie, ale často dál pojednává v struktuře a barvě a podtrhává tak jejich smyslové vnímání.